Nuda, od které se nemůžete odtrhnout

Občas se mi stane, že jen tak brouzdám po netu, jedu svých pár oblíbených stránek pořád dokola, a vlastně se nudím…

Jsem líný zamyslet se, co lepšího bych mohl dělat.

Elegantní řešení?

Vždy, když si uvědomíte, že brouzdáte po internetu (a vlastně vás to nudí), prohlížeč jednoduše zavřete.

Že teď sedíte, zíráte na prázdný monitor a nudíte se ještě víc?

Máte nutkání prohlížeč znovu spustit?

Překonejte ho…

…a zamyslete se, co opravdu chcete dělat právě teď!

Co nenapíšu, jako bych nevěděl

O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.

Nebojím se proto tvrdit, že psaní je skvělý způsob, jak poznávat sám sebe, jak zjistit, kam kráčím, jak se lépe vyznat ve svých vlastních pocitech a jak se mnohému sám od sebe naučit.

Psaní mi slouží jako pomyslná baterka v temných chodbách mojí mysli. Psaní je kužel světla, který osvětluje myšlenky a já se k nim mohu snadno vracet, aniž bych musel znovu tápat v temnotách.

To, co nenapíšu, jako bych snad ani nevěděl. Nemohu se podle toho řídit, jelikož to nemá jasné obrysy. Jistě, řeknete, že někde to v té hlavě je. A já se s vámi nepřu. Někde to tam skutečně bude, jenže skryté v tmavých koutech, zaházené starým harampádím. A ať už se jedná o pocity nebo naše vědomosti, pracuje se s nimi mnohem hůř, když nevíme, že je máme.

(Falešným) úsměvem proti podzimnímu splínu

“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut. A má pravdu. Úsměv, i v případě, že vám není zrovna do smíchu, dokáže hotové zázraky. A je proto skvělou zbraní proti podzimnímu splínu.

Vůbec, domnívám se, že to, jakou máme náladu, při troše cviku dokážeme sami určit. Problém je jen v tom, že jednoduché mechanismy, kterými lze nálada měnit, si dost často neuvědomujeme. Kdo by řekl, že stačí trošku zvednout koutky a naše nálada se rapidně zlepší? A není to jistě jediný způsob, jak si vyčarovat náladu na přání. Je jich mnohem víc. Osobně mi pro zlepšení nálady zabírá již zmíněný úsměv, ale také energická hudba, uklízení, manuální práce, pohyb, soustředění se na přítomnost, meditace, uvědomění, že nemusím mít výčitky, pokud se mi zrovna do ničeho nechce,…

A pak je tu ještě druhý problém, který nám v úsměvu brání. Ač si to jen stěží připouštíme, často se své špatné nálady nemíníme vzdát. Vyžíváme se v ní a aktivně bojujeme za její udržení. Pouštíme si melancholickou hudbu, prokrastinujeme, provádíme činnosti, které nás ve skutečnosti nudí, sklesle se procházíme po bytě a demonstrujeme ostatním i sami sobě, že se necítíme zrovna nejlíp. Nemusíme si to uvědomovat, ale podvědomě se zkrátka z nějakého podivného důvodu snažíme zůstat v depresi. Chceme snad potrápit sami sebe? Že by zvláštní forma masochismu?

Ať už je to tak či onak, právě uvědomění si této skutečnosti nám pomůže tento problém překonat. Jestliže si uvědomíte, že jste otrávení jenom proto, jakým způsobem se chováte, je nejvyšší čas sebrat sílu a své chování aspoň na pár vteřin změnit. Jenom jedním krátkým úsměvem. Druhý už bude snazší. Třetí možná od srdce…

Takže, usmějte se! Ještě jednou! A ještě!

Skákejte, tančete, pusťte si motivační hudbu, zvedněte se, ukliďte kolem sebe a běžte něco dělat. Hned teď!

Peníze vám štěstí (ne)přinesou

Říká se, že peníze nám štěstí nepřinesou. A přece to není pravda – štěstí nám přinesou, nebo k němu aspoň značně dopomohou. Přinesou nám svobodu, možnost žít si život podle svého. Stanu-li se finančně nezávislým, budu dělat, co mě baví, místo abych vydělával peníze. Je to paradoxní, ale dostatek peněz z mého života peníze odstraní… a s ním celý ten začarovaný kruh – vydělávej, abys mohl utrácet. Budu nezávislý, budu svobodný. Své cíle budu moci měnit klidně každý den a vždy dělat to, co právě dělat chci. Štěstí mi to nezaručí, ale určitě se k němu přiblížím.

A co nám štěstí nepřinese?

Touha po penězích. Nekonečný hon. Soupeřit, kdo urve větší kus. Neustále se snažit získat o něco víc. Obětovat penězům svůj život. Vydělat, utratit, vydělat, polepšit si, vydělat, spořit, VYDĚLAT, UMŘÍT.

Peníze nejsou špatné, to jen my je špatně chápeme. Nikdy nemáme dost.

A závěr?

Nezáleží kolik peněz člověk má. Štěstí mu přinesou ve chvíli, kdy si uvědomí, že nepotřebuje víc.

Všechny cesty vedou do Říma (a žádná z něj)

Můj bratr je právě teď v Itálii na poznávacím zájezdu, a brzy – poprvé ve svém životě – navštíví Řím. Až vystoupí v Římě z autobusu, může si říct: „Všechny cesty, po kterých jsem v životě šel, vedly do Říma… a žádná z cest, po kterých jsem šel, nevedla z Říma“. Na základě svých zkušeností tak může soudit, že Řím nelze opustit, protože všechny cesty vedou tam a žádná zpět.

A já se ptám: Jak často nás klamou naše dosavadní zkušenosti?! Jak často jsme přesvědčeni, že z Říma není úniku, protože jsme nikdy dříve neodešli?! Mám na mysli věty: „Nemohu dosáhnout úspěchu, protože jsem ho dosud nikdy nedosáhl“, „Nemohu zbohatnout, protože jsem byl vždy chudý.“, „Nedokážu to, protože jsem nikdy nic nedokázal.“

Zamyslete se nad tím.

5 vět o tom, jak vytvořit dokonalý projekt

Dokonalý projekt vznikne následovně: Vymyslíme jednoduchý, ale ojedinělý nápad. Vezmeme ho, rozvíjíme, zlepšujeme, přicházíme s novými myšlenkami, přidáváme nové služby, vytváříme různé varianty…  až do doby, než se z projektu stane neohrabný moloch s nesmyslně širokým záběrem. Poté řeknem NE – vše, co jsme dosud vymysleli (a že to dalo práce), prostě zase seškrtáme. Ze všech variant necháme jen tu, která dává největší smysl. Dokonalý projekt je na světě.

A pointa? Většina lidí končí v polovině.

Jsem závislý na internetu. A vy?

Jste závislí na internetu? Já asi jo. Nikdy mě to nenapadlo, ale asi fakt jo. Vzpomínám, kdy jsem naposledy strávil den bez internetu. Nevím. A co bych vůbec dělal? Vždyť vše se dneska děje na internetu. Nebo ne?

Možná to se slovem závislost přeháním, ale závisláci si mnohdy svou závislost nepřipouští. A když se zamyslím nad tím, kolik času na internetu strávím, je to fakt hodně. 6, 9, 12 hodin denně? Klidně.

Otázka je proč tu trávím většinu svého času. Jistě, pracuju tady. Píšu pro své weby, spravuju je, vytvářím nové… ale opravdu mi to zabere takového času? Nebo většinu z něho prostě proflákám?

Zásadním momentem je zjistit, co vlastně na internetu dělám. To bych mohl zvládnout, mám na to v Chromu doplněk. No, nic moc… můj žebříček navštěvovaných stránek vede Facebook (na Twitter mám klienta), v závěsu s různými online magazíny a blogy – i když na nich strávený čas se mi podařilo dost omezit.

Vytvořte si jeden stream

Dám vám radu, jak na to: Dejte všechno do RSS čtečky. Blogy tam mám už dlouho, ale větší magazíny či zpravodajské servery jsem do čtečky do nedávna nedával, jelikož článků produkují moc. Ale to je chyba! Jen je tam dejte a vyhoďte je ze svých záložek. Vše budete mít na jednom místě, a již nebudete v prohlížeči proklikávat oblíbené stránky stále dokola, místo abyste se pustili do práce.

Je to opravdu podstatně rychlejší získávání informací. Navíc nečtete, co vás opravdu nezajímá. Víte proč? Nejste ovlivňováni grafikou a výběrem editorů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to, na co bych klikl na titulní straně iDnes, mě v RSS čtečce, nijak neodlišené od dalších článků, většinou nezaujme. Výsledkem je, že prolítnu nadpisy, vím tak, co se děje, a skutečně přečtu pouze naprosté minimum článků. Prohlédnuté články zmizí a nemusím již mezi nimi hledat novinky tak, jako při návštěvě domovského webu. Časová úspora je obrovská.

Ještě to nemám dotažené k dokonalosti. Ideální by podle bylo mít všechen konzumovaný obsah pohormadě, v jednom velkém streamu, a internetový prohlížeč pro konzumaci vůbec nepoužívat. Tam však zatím nejsem.

Zredukujte zdroje

Další věc, kterou jsem udělal a která pomáhá zmenšit příval informavcí: Zbavte se zdrojů, které nechcete opravdu číst. Použijte metodu Lea Babauty. Nerozhodujte se, co odstraníte, ale co si ponecháte. Dejte všechno na pomyslnou hromadu, a do své čtečky vraťtě pouze to, co opravdu chcete číst. Pokud stále příliv informací nezvládáte, každý den jděte, a odstraňte jeden nejméně přínosný zdroj. Vyhodit jednu položku není tak bolestné, ale po pár týdnech se to jistě pozitivně projeví.

Určete si čas pro internet

Stanovení určitého času pro práci a surfování na internetu je něco, nad čím vážně uvažuji posledních několik dní. Co by se stalo, kdybych si určil, že na internetu budu maximálně 3 hodiny denně? O co bych oproti současné situaci přišel? Udělal bych míň práce? Nestihl bych si přečíst něco důležitého? Nejsem si jistý, ale přemýšlím, zda to nezkusit. Myslím, že podobné omezení člověka motivuje vybrat si priority a udělat na internetu to, co je pro něj opravdu důležité.

Otázkou je, zda pro zbytek dne internet úplně odpojit, či jen zablokovat rušící weby (nebo naopak potřebné povolit). Sympatičtější je mi druhá varianta. Pokud v průběhu dne například zjistím, že potřebuji Google překladač, nevidím důvod, proč ho nepoužít.

Najděte si jinou činnost

To je možná to nejtěžší. Pokud vás nenapadá, co bez internetu dělat, tím spíš byste to měli vyzkoušet. Také s tím mám trochu problém. Zejména v poslední době jsem si všiml, že jakmile mám udělat něco v tom reálném světě, například doma nebo na zahradě, vůbec se mi nechce. Mám pocit, že nemám čas, že mi něco uteče. Ale co mi uteče? Internet?

Myslím, že to není správné, a proto se chci od internetu částečně oprostit. Místo toho mohu například:

  • Pracovat na počítači. Ne ke každé práci potřebuji internet, a když, tak jen konkrétní online služby. Například pro psaní nepotřebuji vůbec nic. Hodit se mi může slovník synonym, tak si jej nechám k dispozici. Ostatní weby zablokuji nebo na ně prostě nepůjdu.
  • Číst knihy. Opět internet nepotřebuji. A obvykle je obsah knih hodnotnější než ten internetový.
  • Koukat na filmy. Internet potřebuji akorát k jejich stažení.
  • Pracovat doma či na zahradě. Jak jsem psal výše, mám k tomu poslední dobou tak trochu odpor. Rád bych to změnil.
  • Cvičit. V létě jsem běhal, teď přes zimu nedělám nic. Už se těším, až zase na jaře vyběhnu, mohl bych si zatím připravit fyzičku.
  • Více se věnovat rodině a přátelům. Jo, trošku mi to uniká a cítím, že bych se na to měl více zaměřit.
  • Chodit ven. Vždycky se mi líbila představa jít jen tak na procházku. Odpočinout si. Pozorovat okolí a vychutnávat klid. Ale nikdy jsem to nedělal. Neměl jsem čas.
  • Celkově zpomalit. To potřebuji ze všeho nejvíc. A mám čím dál větší dojem, že mi v tom brání pocit, že mi něco uteče – konkrétně něco na internetu.

Kolik času trávíte na internetu vy? A co tam vlastně děláte? Víte to vůbec?

Zjistěte to a následně ho omezte. Pojďte do toho se mnou. Věřím, že to bude změna k lepšímu.

Nový blog do RSS: Leo Babauta v češtině

Máte rádi Lea Babautu a jeho blog zenhabits.net? Pák vás můj dnešní článek jistě potěší. Že Leův blog neznáte? Nevadí, přesto čtěte dál. Chystám se vám totiž nabídnout zajímavé čtivo, a to v češtině.

Příběh Lea Babauty lze označit za takovou bloggerskou pohádku. I když ji možná znáte, pojďme si ji zopakovat.

Za devatero horami, a devatero řekami, na malém ostrůvku kdesi v Tichém oceánu žil chlápek, jménem Leo Babauta. Pracoval jako redaktor, doma měl ženu a šest dětí. Kromě nich měl Leo také mnoho zlozvyků. 18. prosince 2005 se proto odhodlal vše změnit, začít žít lépe. Nejprve se rozhodl, že přestane kouřit. A ačkoliv to nezkoušel poprvé, světe div se, tentokrát se mu to podařilo. Tím získal chuť k dalším změnám. Postupně začal běhat, uběhl svůj první marathón, naučil se brzy vstávat, zorganizoval si čas, začal zdravě jíst, zbavil se dluhů, přešel na volnou nohu a zněkolikanásobil svůj příjem. O těchto a mnoha dalších změnách po celou dobu psal (a stále píše) blog zenhabits.net. Jeho návštěvnost neustále rostla, až se mohl Leo začít blogu věnovat na plný úvazek. Brzy napsal také svou první knihu, po níž následovaly další. Dnes patří zenhabits.net mezi nejnavštěvovanější blogy světa a Leovi knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. On ale neztratil skromnost a nadále propaguje minimalismus v každodenním životě. Chodí pěšky, běhá, píše, žije zdravě a dále svůj život zjednodušuje.

Protože jsou Leovy články opravdu zajímavé a zdaleka ne každý je schopen číst anglicky, rozhodl jsem se blog lokalizovat. Na doméně zenhabits.cz budou ode dneška pravidelně vycházet ty nejzajímavější články Lea Babauty přeložené do češtiny. Objeví se zde nejen jeho starší příspěvky, ale také všechny aktuální články, které v budoucnu publikuje.

Chcete-li tedy pravidelný přísun českých článků od mistra zjednodušování a jednoho z nejúspěšnějších bloggerů světa, neváhejte si přidat zenhabits.cz do své RSS čtečky, nebo jej sledujte na Twitteru či Facebooku.

PS: Vzhledem k tomu, že je blog nový, ocením, pomůžete-li o něm dát vědět ostatním. Za každý retweet, či jinou formu sdílení (včetně zkopírování článku na svůj web), mockrát děkuji. Pavel Říha

Jak jsem se mýlil v osobním rozvoji

Proč se nudím?

Čeká tě něco, do čeho se ti nechce? To obvykle bývá důvod, proč se lidi nudí. Odkládají, místo aby se do toho pustili. Takže je něco, co bys teď měl udělat?

Nevím. Měl bych toho udělat spoustu, ale nic konkrétního, co bych teď měl dělat, není.

Tak se bav! Nebude to lepší než se nudit?

Asi jo. Ale vnitřně cítím, že se nemůžu bavit, když mě čekají věci, o kterých nevím, jak dopadnou.

Vím, máš tenhle týden dvě zkoušky, plus by sis jednu rád odložil na příští rok. A co s tím teda teď můžeš udělat?

Mohl bych se asi učit, ale zdá se mi to předčasné. Když se ale půjdu bavit, třeba si číst, bojím se, že něco nestihnu.

Zamysli se tedy, co potřebuješ dneska stihnout a jaký bys chtěl, aby vypadal tvůj dnešní den.

Chtěl bych vyřídit emaily, a pak si jít číst, k čemuž bych si pustil nějakou pěknou hudbu. Poté k večeru, asi tak v šest hodin, bych chtěl napsat na blog, že některé věci beru jinak než dříve a že tolik nepíšu, protože mi věci, o kterých jsem se dříve rozhodl psát, již nedávají takový smysl. Posunul jsem se na více duchovní úroveň. Návody jako “10 tipů na tohle a tamto” mi přijdou povrchní. I když jako titulek poslouží dobře, nezáleží na nich. Nezáleží na ničem a přesto na tom záleží. Na tomhle světě nemůžeme prohrát. Měli bychom se stále zdokonalovat, to nepochybně. Problém je, že většina knih o efektivitě, produktivitě a osobním rozvoji postrádá nějaký hlubší smysl, bez kterého je přitom člověk nemůže pochopit. Příliš se poutají na lepší budoucnost a dávají nám zapomenout na přítomnost, ve které žijem a vždycky žít budem. Pouhým činem v přítomnosti, právě teď, můžeme změnit budoucí přítomnost. Paradoxem je, že pokud se to naučíme, již to nebudeme potřebovat.

…tak tohle ze mě udělalo studium filosofie. Neřekl bych, kolik pravdy lze ve filosofii nalézt. Zdaleka nerozumím filosofickým problémům, ale už dnes mezi nimi vidím základní pravdy, které se prolínají všemi filosofickými a teologickými školami od začátku věků, a které člověk přesto, nebo možná právě proto, není schopen přijmout za své. Přitom, jak věřím, právě přijetí těchto pravd učiní člověka spokojeným a ukáže mu jeho pravé bytí.

nNějak ses rozepsal, nechceš dát na blog tohle?

Já ti nevím, není to moc osobní? Dává to vůbec smysl?

Myslím, že ano. Aspoň to bude zase něco jiného. Navíc si tím ušetříš spoustu práce.

To je taky fakt. Tak proč ne…

Odkládáte úkoly? Pryč s nimi!

Před rokem a půl jsem si koupil sluchátka Koss s doživotní zárukou. Asi před půl rokem se mi rozbily. Řešením je vzít sluchátka, najít lístek a reklamovat je. Přesto jsem to dosud neudělal.

Také určité věci stále odkládáte? Nejste-li GTD mástři formátu Davida Allena, pak věřím, že ano.

Nechci teď rozebírat, proč úkoly odkládáme. Zajímá mě spíš, jaký má odkládání vliv na pocit z celého GTD systému.

Mám-li v systému úkol, který neplním, přemění se postupně v malého strašáka. Mám-li tam podobných strašáků víc, je z nich noční můra. A nachází-li se v mém systému noční můra, není mi příjemné s takovým systémem pracovat. Pokaždé, když do něj nahlédnu, křičí na mě: „Podívej, tohle tu máš už rok. Co s tím uděláš?! Zase nic, co?! He?!“

Výsledkem je, že se při práci se systémem cítím frustrovaný, zaneprázdněný a neschopný, případně, že s ním přestanu pracovat úplně.

Otázka zní, co s tím?

Nabízí se dvě možnosti. Buď můžu své úkoly splnit, anebo, a to je často lepší možnost, se můžu jejich splnění vzdát. Jak důležitý je asi úkol, který vám leží v systému bez povšimnutí půl roku? Opravdu jej chcete uskutečnit? Dává ještě dneska smysl? Pokud ano, není třeba jej přeformulovat?

Když se vrátím ke konkrétnímu příkladu sluchátek, tak ano, stále je chci reklamovat. Přesto ale úkol ze systému odstraním. Proč? Protože se nic nestane. Systém na mě přestane řvát, že jsem neschopný a až bude má potřeba urgentní, na reklamaci si vzpomenu i bez něj.

Dá se říct, že sluchátka sice reklamovat chci, ale není to ani naléhavé ani důležité. Ačkoliv úkol vedu jako aktuální, měl by být zařazen v někdy/možná nebo rovnou smazán.

Schválně si projděte svůj systém a zjistěte, zda na svých úkolech opravdu pracujete. Pokud ne, máte tyto možnosti:

  • Splnit úkol
  • Přeformulovat ho
  • Přesunout do někdy/možná
  • Smazat

Úkoly, které pro Vás nejsou naléhavé ani důležité, by se dle mého neměly v systému objevit, dokud se naléhavými nebo důležitými nestanou. Pouze tak se vám s ním bude dobře pracovat.