O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.

Nebojím se proto tvrdit, že psaní je skvělý způsob, jak poznávat sám sebe, jak zjistit, kam kráčím, jak se lépe vyznat ve svých vlastních pocitech a jak se mnohému sám od sebe naučit.

Psaní mi slouží jako pomyslná baterka v temných chodbách mojí mysli. Psaní je kužel světla, který osvětluje myšlenky a já se k nim mohu snadno vracet, aniž bych musel znovu tápat v temnotách.

To, co nenapíšu, jako bych snad ani nevěděl. Nemohu se podle toho řídit, jelikož to nemá jasné obrysy. Jistě, řeknete, že někde to v té hlavě je. A já se s vámi nepřu. Někde to tam skutečně bude, jenže skryté v tmavých koutech, zaházené starým harampádím. A ať už se jedná o pocity nebo naše vědomosti, pracuje se s nimi mnohem hůř, když nevíme, že je máme.